Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to skutečně magický a mystický pocit, jak se zpívá v titulním kousku čerstvé diamondovské novinky"The Puppet Master", dokonce snad až výjimečně magický a mystický. Však si zkuste představit večerní Budapešť v zimě někdy v osmnáctém století, když se právě spustí pěkná sněhová přeháňka a vy se chystáte do poněkud podezřelého loutkového divadla. Už samotná ta představa mě na pozadí Kingova drásavého pěveckého projevu zamrazila až do morku kosti, a to jsem byl teprve na začátku celého příběhu a desky. Co následovalo pak, se možná dá přirovnat přímo k příběhu aktuálního hlavního hrdiny, kterého (čili sebe sama) King nazývá "Unfortunate Man" neboli "nešťastný muž".
Ten se totiž musel také utápět v přesně tom samém rozpoložení pocitů a jejich bleskovém převrácení a zvrácení úplně naruby, když poté, co se po shlédnutí velmi zvláštního loutkového představení zamiloval až po uši do lepé děvy a aniž by si ten náhlý nával štěstí a lásky stačil vychutnat, stal se obětí zlotřilého Loutkáře (nebo, chcete-li, Pána loutek) a jeho nadpřirozeně tlusté ženy, kteří z něj prostřednictvím značně krvavého rituálu vyrobili loutku pro své divadlo a odsoudili ho tak, aby jako tohle němé a nehybné, nicméně vnímající pumrple, čekal až na skonání světa. To všechno jsem málem prožil na vlastní kůži, jak moc realisticky a přesvědčivě na mě tohle poutavě děsivé vyprávění působilo.
Čert ví, kde je toho všeho příčina (a doslova a do písmene, neboť kdo jiný by to také v tomto případě mohl vědět, že), nicméně KING DIAMOND to znovu dokázal(i). Kašlu na všechny nesmyslné poznámky, kterých jsem v poslední době zaslechl víc než dost, o tom, že "Abigail II." nebyla zas až tak moc dobrá, že to byla spíš bída, a že teprve s "The Puppet Master" se KING DIAMOND zase ukázali ve starém dobrém světle. Prd! Kronika Mistrových hororů načala novou, skvostnou kapitolu, jejíž kvality ovšem nejsou stavěny ani oprávněny k tomu, aby na jejich základech bylo zesměšňováno či jinak hodnoceno nějaké jiné Kingovo dílo.
Doposud se totiž nikdy nestalo, aby si King dovolil neudržet původně velmi vysoce nastavenou laťkou, a tak jsou jakékoliv úvahy tímhle směrem naprosto zcestné, tím spíš, že Kingova hudba je natolik svojskou a originální záležitostí, že zřejmě není možné bavit se o ní v tom smyslu, že "minulá deska byla lepší, i když ne o tolik, jako ta předminulá". To si, s prominutím, můžeme dovolit u takových MOTÖRHEAD (nic proti nim), ale ne u KING DIAMOND. A to tím spíš, že "The Puppet Master" znovu představuje opravdový a jedinečný klenot, jejž bychom si měli hýčkat málem jako opravdickou perlu.
Neboť King je znovu dokonalým vypravěčem, jemuž budete u úst viset od prvního okamžiku, kdy se začne vlnit v tklivých a tesklivých tónech úvodního ´uvedení na scénu´ "Midnight", a po celou hrací dobu alba vás dokáže udržet v naprosté pozornosti už jen třeba tím, jak dokonale tentokráte vykresluje ani ne tak konkrétní charaktery účinkujících postav, jako spíše náladu a atmosféru jednotlivých skladeb, vedenou pochopitelně především v chmurném a depresivním duchu (třeba jeho dokonale sugestivní sehrání pomalu tušícího hlavní hrdiny, jenž se s nevinnou nevěřícností táže Loutkářovy ženy "kam jde s tím nožem?" /"Emerencia"/).
Neboť jeho věčný parťák Andy LaRocque jej znovu jistí se svou obvyklou lehkostí a obvyklou novou porcí riffového kumštu (skutečně obdivuji jeho autorské zdroje - vždyť si vezměte úvodní riff v "Magic", člověk by na první poslech řekl, že právě takový hrají tisíce nezajímavých heavymetalových kapel, ale prostě tomu tak není, ba naopak). A neboť samotný příběh (který si mimochodem můžete nechat vyložit přímo od Kinga, pokud si ovšem budete chtít pořídit limitovanou edici nového CD s DVD bonusem, na němž jej King vypráví s chorobným leskem v očích jemu vlastním) je znovu hodný výplodu choré šílencovi mysli (což prosím berte jako poklonu), protože člověku vstávají všechny vlasy na hlavě hrůzou už jen při pomyšlení nad tím, že někdo mohl něco takového vymyslet, natož aby se to, bez ohledu na křehký rozdíl mezi realitou a fantazií, všechno mohlo skutečně udát. Což všechno dohromady vzato konkrétně v případě KING DIAMOND znamená, jak jsem už naznačil, že Kronika Mistrových hororů se může pochlubit novou, skvostnou kapitolu, užuž svádějící k nějakému pěknému dramatickému provedení, nejlépe možná přímo s loutkami. Mimochodem, nevíte o nějakých?
Věru málo hudebních nosičů dokáže v člověku zanechat tak mocný a silný dojem, rovnající se dojmu či zážitku z opravdu povedeného filmu nebo velmi dobře napsané knihy. KING DIAMOND to dokázali vždycky a ani u "Pána loutek" o tom není nejmenších pochyb. Klobouk dolů před Pánem hororového dramatu, neboť, jak je zřejmo, nikdo z nás nemůže odhadnout, kam až bude jednou sahat jeho umění.
1. Midnight
2. The Puppet Master
3. Magic
4. Emerencia
5. Blue Eyes
6. The Ritual
7. No More Me
8. Blood To Walk
9. Darkness
10. So Sad
11. Christmas
12. Living Dead
Nejnovější loutkové panoptikum pana Krále vytřelo zrak všem, kteří se kdy jen odvážili tvrdit, že mocnému Kingovi dochází dech. Společně s nezapomenutelným "Graveyard" je "The Puppet Master" jedna z nejlepších novodobých desek diskografie King Diamond. Ne-li jedna z nejlepších vůbec. Po lehce sterilním pokračování Abigail opět nová míza ve zčernalých žilách metalového démona. I půl roku od vydání téměř omdlévám při poslechu geniální "Magic", jsem uchvácen ženským sparringem a žasnu nad celkovou koncepcí alba. Přitom na něm není nic víc, než to co už King dávno předvádí. Rozdíl je jen v tom, že tentokrát je vše dotaženo téměř ad absurdum.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.